Jaro v ŠARLOTĚ
Na stromech se objevují první pupeny a já tomu ani nemůžu uvěřit. Kdy se to stalo? Kdy se zima přehoupla do jara, mého nejoblíbenějšího období? Do doby, kdy se svět probouzí a vracejí se mu barvy, kdy ptáci cvrlikají jedna radost a v člověku to probouzí zvláštní pocit….. Až na to, že ve mně se neprobouzí nic. Leda tak trpkost, protože jsem omezená v pohybu a vlastně úplně ve všem. Nemůžu se rozběhnout po louce nebo se projít do města. A přitom vycházky vždycky patřily k mým oblíbeným činnostem. Milovala jsem pozorování všeho okolo, milovala jsem vítr, jak si pohrával s mými vlasy…
„Je nádherně, co?“, usmívá se Klára a otevírá skříň. „Venku je krásně, a tak jsme se rozhodli, že vás vezmeme ven. Načerpáte sílu ze sluníčka a taky důležitý vitamin D. Zaraduju se. Mám takovou radost, že se mi rozbuší srdce. Venku jsme nebyla tři měsíce. Byla příliš tuhá zima.
„Hm, tak to budete mít co dělat,“ poznamenám. „Je to naše práce,“ pokrčí rameny. Musí skoro každého z nás, až na několik výjimek, obléct, na vozíkách vystrkat ven na terasu, kde se opírá slunce a vždycky je tam o něco tepleji než jinde, a zabalit do deky. Tak ráda bych si tohle všechno udělala sama, ale bohužel to nezvládnu. Nohy mám jako z rosolu, a když stojím třeba jen pár sekund, hrozí, že upadnu. Jak se to mohlo stát? pomyslím si nešťastně, když mi Klára obléká větrovku a omotává kolem krku šálu.
z románu „ELIŠKA“ slovenské autorky Táni Keleové – Vasilkové
I takové mohou být úvahy o možná nejkrásnějším období roku. Mediální obraz stáří je ovšem jiný. Starostí nás zbaví nové lepidlo na zubní náhradu, vhodnější plenkové kalhotky a mazání na záda způsobí, že hravě hodíme kufr na skříň a protančíme dovolenou. Přiznejme si, realita života je jiná, v každé společnosti žijí lidé, kteří se neobejdou bez pomoci bližních.
V Šarlotě našli svůj dočasný nebo trvalý domov klienti všech čtyř stupňů nesoběstačnosti, od lehké závislosti až po závislost úplnou včetně mobility, příjmu potravy, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby apod. Kvalitní péče o tělesnou schránku je pouze jedna strana mince, člověk má také svou duši, o kterou je potřeba pečovat neméně tak, jako o tělo. Jak už jsme mnohokrát zmínili, k dobré duševní pohodě klientů pomáhá celá řada volnočasových aktivit a kulturních pořadů, kterých se obyvatelé Šarloty účastní podle své svobodné vůle, doporučení a podle aktuální fyzické a psychické kondice. Jak už to bývá, některé aktivity jsou velmi oblíbené a nesmí v programu chybět. A pak je tu jedna mimořádná, řekněme událost, o které bych vám ráda vyprávěla blíže.
Každý měsíc, přibližně rok, navštěvují skupinu seniorů v Šarlotě některé děti ze Základní školy z blízkých Lešan. Z prvotního oboustranného ostychu vznikl krásný cyklus setkávání „Mezi námi“, na který se u nás všichni těší. Iniciátorkou projektu je jejich paní učitelka Kateřina Bumbálková, za kterou jsem se do Lešan vypravila a první otázka byla nasnadě (s paní Katkou jsme se setkali ve školní družině).
„Jak jste se k projektu „Mezi námi“ dostala, jak vás tato myšlenka napadla?“
„A na to přesně jsem se připravila,“ odpovídá paní Katka s úsměvem, „přinesla jsem vám ukázat knihu „Eliška,“ která vypráví o staré babičce (pozn. 86 let) a jejím životě. Nyní již žije v domově seniorů, kde všichni žijí svůj život, rodina ani nikdo jiný ji nenavštěvuje. Příběh Elišky mě velmi zasáhl, hlavně konec, a začala jsem přemýšlet, co bychom mohli udělat my, něco hezkého, co by babičky a dědečky z domova seniorů potěšilo. Říkala jsem si, musí přeci existovat nějaká cesta. A také udělat něco se sebou a mladou generací - naučit sebe a ostatní nebýt ke stáří lhostejní, vnímat stáří a to, co obnáší. Když děti naučíme nebát se stáří, nemusíme se pak bát o sebe, neodhodí nás a my nebudeme sami.
Do té doby jste organizaci „Mezi námi“ neznala?
Neznala, informace jsem vyhledávala na Internetu, až jsem našla neziskovou organizaci „Mezi námi“, jejíž projekt přesně naplňoval to, co jsem si myslela, že bych chtěla s dětmi dělat. Napsala jsem jim hned (když už něco chci udělat, tak hned, aby mě to nepřešlo (usmívá se). Po odsouhlasení, naší paní ředitelky Pavly Markové, nás navštívila koordinátorka, jejich projekt byl přesně, co jsem si představovala. A nyní pracujeme samostatně. S rodiči jsme měli vstupní schůzku, jestli do toho jejich děti půjdou. Věděli, co je může čekat – jaké plusy či minusy může konfrontace se stářím přinést.
Organizace „Mezi námi“ si dává za úkol budovat mezigenerační vztahy například prostřednictvím setkávání dětí mateřských a základních škol se seniory. Vaše skupina dětí je jakého věku?
My zapojujeme první stupeň základní školy, nejprve starší ročníky, ale na konci minulého roku jsme s sebou vzali i šikovná a odvážná děvčata z 1. třídy (jedna z nich pozorně poslouchá a doplňuje). Ostatně pět dětí z naší desetičlenné skupiny je právě tady.
Skupina vybraných dětí a seniorů v Šarlotě je pořád stejná?
Ne, obvykle se obměňuje. Někdy senior není v kondici, náladu na společný program má nebo nemá, jindy třeba odešel do jiného zařízení, někdy jsou nemocní senioři, jindy někdo z nás – ale jádro asi tří stálých seniorů zůstává a k nim se aktuálně přidávají další. Ideální pro náš společný program je 10 dětí a 10 babiček a dědečků. Nyní si už dvojice do skupiny vytváří sami, z dálky na sebe mrkají a zamlouvají si spolupracovníky.
Postupně se do naší diskuse zapojují další děti, které se projektu zúčastňují: „už se školkou jsme chodili za dědečkama a babičkama, ale my chtěli na zámeček (bílý, rozlehlý dům Šarlota s červenou střechou skutečně připomíná zámek), tam se nám líbí to prostředí, zahrada.“ „Já si do dvojice vybírám pana Lea,“ říká Vojta, jeden z žáků 5. třídy „a já chci Etelku,“ doplňuje Adélka, budoucí páťačka. Ptám se dětí, co se jim v Šarlotě líbí nejvíce.
„Hlavně atmosféra, … a výtah, je celý skleněný a jezdí pomalu, to proto, že tam jezdí babičky a dědečkové a ti chodí pomalu,“ dozvídám se.
Šarlotu navštěvujete již rok a máte své zkušenosti. Prozraďte, jak to bylo na začátku, nestyděli se i dědečkové a babičky?
Poprvé jsme přišli na jaře loňského roku. Zpočátku byli staříčci pasivní, očekávali spíše nějakou zábavu, například že jim zatancujeme nebo zazpíváme, jak jsou zvyklí, ale nám šlo o aktivitu společnou. Byli dost zaražení a trvalo to poměrně dlouho. Pokoušeli jsme se navázat kontakt, třeba si pro začátek popovídat. Sbírala jsem zkušenosti, zkusili jsme to znovu po prázdninách. Věřte, tekly mi potoky potu po zádech. První aktivita po prázdninách byl zpěv lidových písní! A teď? Každý má svého oblíbence do dvojice, program je naplánovaný, ale v průběhu setkání se tvoří sám – upravuje se podle přání a nálady.
Ptám se dětí, jestli se také ze začátku trochu styděly a Kristýnka říká, že ano, asi tak 6x se styděla, ale teď už ne.
„Styděly se, hlavně ti mladší,“ doplňuje paní Katka. Některé děti si ze začátku ani nedokázaly vedle babiček a dědečků sednout. Dnešní děti často kontakt se stářím nemají, prarodiče jsou aktivní, chodí ještě do práce, pradědečkové a prababičky již nejsou na světě.
Je to tak, tradiční babička v zástěře se šátkem na hlavě, věnující se kupě vnoučat, dnes odpovídá jen fantazii designéra obalů na mouku. Takže v Šarlotě to pro většinu dětí byla zkušenost nová. Jaký bývá program vašich setkání, třeba teď na jaře?
Měli jsme například muzikoterapii, vyráběli jsme společně velikonoční ozdoby, hrajeme rádi bingo. Oblíbená činnost je pétanque, který se za nepříznivého počasí dá hrát i uvnitř. Když nás poprvé vzali do místnosti s velkými okny a viděla jsem ty těžké koule v rukou dětí, nevěděla jsem, co nastane. Všechno dobře dopadlo, naše dvojice pétanque umí.
Paní Kateřina vypočítává aktivity a přítomné děti jí radí: „vyrobili jsme Velikonoční přáníčko a přivezli jsme je našim babičkám a dědečkům a vystřihovali jsme ptáčky!“
Ano, tvořili jsme z papíru. Teď už jsou všichni otrkaní, většinou nám vyjdou dvojice a ve dvojicích jsme například vystřihovali ptáčky a všem to šlo výborně! I těm největším zlobidlům. Některé bych ještě v autobuse „přetrhla“ (usmívá se paní Katka a děti dobře vědí, koho se její slova týkají) a v Šarlotě jsou najednou úplně jiní, zklidní se, dá se na ně spolehnout. Děti mají svou babičku nebo dědečka, kteří je mají rádi, obdivují, jak jsou děti šikovné, pohladí je apod. Nejprve byly děti zaražené, starý člověk má na ně čas, zajímá se a věnuje jim lásku. Na druhé straně děti vnímají stáří, například tenkou, vrásčitou pleť, někteří musí mít pleny, někteří si nepamatují ani to, čemu se v životě věnovali: „já asi bývala doktorka“, zaslechnete nejistý hlas. Děti se učí empatii.
Samozřejmě někdo už na setkání nikdy nepřijde a my se neptáme. Sama jsem byla zvědavá, co setkání udělají se mnou.
Paní Katka vypráví a jedno z dětí přijde s informací, že se mu kýve zub. Musím se usmát, naši klienti mívají také své problémy se zuby, ale na opačné straně řeky života, nikoliv blízko pramene, ale poblíž moře věčnosti.
Děti připomněly tvoření z chlupatých drátků, to byla legrace a krása! A paní Katka souhlasí. Úkolem bylo vytvořit společně barevné kytičky do vázy – ale to je nuda, děvčata vymyslela, že lepší budou náramky a náušnice! A těmi se nakonec vyzdobili a měli radost všichni. A na závěr si všichni pěkně zatleskají, to jim organizuje pan Leo, bývalý pan učitel.
Jedenkrát za měsíc, se děti svezou za svými staříčky autobusem, někteří obětují i tréning fotbalu – to je pro kluky co říct! Teď všechny čeká červnové setkání u kytary a bubínků – hezké ukončení školního roku - a pak už se děti rozjedou na prázdniny. Budou se těšit na září a společné opékání buřtů. Dědečkové a babičky ze Šarloty na děti počkají, bez té šikovné party dětí z Lešan a jejich paní učitelky by to nešlo!
DĚKUJEME !
„Chyběla jsem vám?“ usměje se na mě Hanka už ve dveřích, je čas na přebalování. „Jen trošku,“ ušklíbnu se a myslím na to, jak mi ta holka přirostla k srdci. Mohla by být moje vnučka. Panebože, co já bych dala za to, kdybych měla vnučku! Nebo vnuka. Mám jen syna a tomu jsem ukradená. I když, dobře si uvědomuju, že ne úplně. Zařídil mi tenhle domov, zaplatil všechnu nadstandardní péči. Jednou za čtrnáct dní kadeřnici, jednou měsíčně pedikúru a manikúru, jednou týdně masáž celého těla. Díky němu mě tu hýčkají jako v bavlnce, pomyslím si a bojuju se smutkem. Všechno bych to vyměnila za synův úsměv. Za pohlazení…
„Já si to myslela,“ zasměje se Hanka a pouští se do přebalování. Snažím se jí být nápomocná, ale moje tělo nefunguje. Každý pohyb je pro mě čím dál těžší, bolavější. „Tak, hotovo!“
… Myslím na její záda, na to, jak ji musí na konci každé směny bolet. Na to, jak příšernou práci naše sestřičky mají. Těžkou a nedoceněnou. Po chvilce je zpátky s vodou a léky. Spolknu je a nechám se přikrýt až po krk.
z románu „ELIŠKA“ Táni Keleové – Vasilkové