Zima v ŠARLOTĚ
V listopadu by mělo spíše padat listí, ale dočkali jsme se první větší sněhové nadílky!
I když u nás dlouho nevydržela, byl to jasný posel nadcházející zimy. Zima, Advent, Vánoce a Nový rok. V Šarlotě plánujeme podobně jako tomu je doma. Šarlotu zdobíme vánočními dekoracemi, pro jejichž výrobu využijeme materiál nasbíraný při procházkách parkem. Jmelí přinese štěstí a cesmína náš domov ochrání. Tentokrát nám při tvoření pomáhaly děti zapojené do mezigeneračního projektu „Mezi námi“. Jako vždy, nás potěšila návštěva Mikuláše s andělem a čerty, kteří ve svých košících našli dáreček pro každého hodného obyvatele Šarloty (což jsou všichni!). Vánoční představení dětí z folklorního souboru Benešáček připomnělo naše dětství a radostná očekávání. Šarlotou zavonělo domácí linecké cukroví, které jsme společnými silami napekli a později se šálkem dobrého ovocného čaje také snědli.
Chladné počasí nebrání společným vycházkám do okolního parku, jen musíme k oblečení přidat nějaký ten svetr, čepici nebo deku. Čerstvý posázavský vzduch prospěje naší fyzické i duševní kondici a všichni se zase těšíme do příjemně vytopené a vánočně vyzdobené Šarloty. Těšíme se na vánoční pohádky, adventní posezení s hrnkem nealkoholického punče a povídáním o vánočních tradicích. Klienti rádi ostatním vypráví o svých rodinných vánočních zvyklostech a příhodách. Oblíbené kvízy připravujeme na témata Adventu a Vánoc a společně ozdobíme velký vánoční strom v restauraci, každý podle svých možností. Někdo přispěje třeba jen radou nebo se potěší pohledem - společné dílo nám bude přinášet domácí pohodu až do Tří králů. Malý vánoční stromeček má pro radost ve svém pokoji každý z klientů i další výzdobu podle svého přání.
V Šarlotě žijeme jako doma – ale přeci jen, čas Adventu a Vánoc je zde trochu jiný, klidnější, nenajdete zde žádný shon a stres. Přijeďte se k nám inspirovat!
Toto období bývá pro seniory emočně velmi vypjaté, proto je tak důležité vytvářet příjemnou atmosféru a podmínky pro duševní zklidnění. Snad více než obvykle je klientům oporou citlivý personál, který všechny své osobní starosti zanechá za branami Šarloty a je připraven věnovat svůj čas, um a cit. Všichni známe nezapomenutelnou vůni čerstvě upečené vánočky … z dětství, kdy ji upekla naše babička nebo maminka nám dětem … a pak později, kdy jsme ji pekli my svým dětem, vnoučatům …. A teď si představte, že se takových domácích poctivých vánoček upeče čtyřicet! Šarlota byla před více než sto lety zbudována s cílem pomáhat bližním. I nyní tomuto záměru našich předků Šarlota slouží a genius loci tohoto místa můžete vnímat v každém místě, kudy procházejí dobří lidé.
O tom, zda-li mohou mít instituce duši, o nejslavnějších pacientech a návštěvnících psychiatrické kliniky, o bezprecedentní době covidu a dalších zajímavých tématech jsem hovořila s předním českým psychiatrem panem profesorem Jiřím Rabochem, čestným členem vědecké rady Šarloty a váženým hostem našich kulturních událostí.
MAJÍ INSTITUCE DUŠI ?
Pocházíte z lékařské rodiny, váš otec profesor Jan Raboch byl dlouholetým přednostou Sexuologického ústavu na Karlově univerzitě a váženým odborníkem, chtěl jste se vždy stát lékařem?
To je složitější. Mě vždycky hodně bavil sport, ale doma jsem viděl medicínu. Takže moje první úvahy byly, že bych se stal sportovním lékařem. To se, asi naštěstí, neuskutečnilo. Musím ale říci, že můj otec na mě měl skutečně velký vliv. Zapojoval mě do různých výzkumných projektů, takže jsem coby student pracoval jako pomocná vědecká síla, tak se to tenkrát říkalo, v Sexuologickém ústavu a uvažoval jsem, že bych se mohl stát sexuologem. Ale sexuologie je obor nástavbový, aby se sexuologem lékař mohl stát, musí vystudovat některý ze základních oborů, což byla třeba gynekologie a také psychiatrie. Měl jsem to štěstí, že jsem nastoupil na psychiatrickou kliniku 1. lékařské fakulty, kde působili lidé velmi zajímaví a význační, třeba prof. Vondráček, Dobiáš, pozdější profesoři Souček, Študent, Mečíř, Dobrý. Prostředí tady a práce se mi tak zalíbily, že jsem dále na sexuologii už nechtěl a zůstal jsem na psychiatrické klinice.
Není léčení mozku nevděčný obor? Třeba v chirurgii, tam se dobré výsledky léčby dostavují rychle a úspěchy jsou „vidět“.
Máte pravdu, na jednu stranu je to velmi náročné, naše úspěchy se nedostavují v řádu dnů nebo týdnů, ale spíše měsíců a někdy i let. Takže jistě, že atraktivní se může zdát jiný obor, nicméně zabývat se mozkem a jeho činností a důsledky pro duševní stav člověka, to je fascinující, jak je to komplikované, jak je to těžké, mnohdy nerozpoznatelné, záhadné, a to jistě mnohé lidi přitahuje.
V lednu letošního roku uplynulo již úctyhodných 180 let od zahájení plného provozu psychiatrické péče v tzv. „Novém domě“ na Karlově, ve kterém sídlí Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Za ty roky sem zavítala řada význačných návštěvníků, dokonce císař Franz Josef I. Co je vedlo k návštěvě psychiatrické kliniky?
Motivace byly různé. Habsburkové se zasloužili o zakládání velkých nemocnic a Franz Josef I. sem vyrazil na inspekční cestu. Ve 2. polovině 19. století byla tato klinika jednou z nejmodernějších v Evropě a jezdili se k nám dívat kolegové z různých částí světa. Například pozdější nositel Nobelovy ceny za psychiatrii Julius Wagner von Jauregg, přednosta Vídeňské psychiatrické kliniky, se sem jel podívat na kvalitní psychiatrické zařízení podobně, jako my jsme po revoluci jeli třeba do Mnichova, Hamburku nebo New Yorku. Obecně v „Návštěvní knize“ kliniky máme dvě kategorie nejvýznačnějších návštěvníků. Imperátoři, čili zmíněný císař a také prezident. Navštívil nás prezident Václav Klaus a konstatoval, že klinika je v dobrém stavu. A ta druhá kategorie jsou nositelé Nobelových cen. Zmínil jsem již Wagnera von Jauregga, dalším byl Marshall Warren Nirenberg, Nositel Nobelovy ceny za fyziologii. Setrval zde v přátelském rozhovoru i s manželkou, která je významná psychiatrička.
A nejslavnější pacienti?
Asi nejslavnější pacient byl hudební skladatel Bedřich Smetana. Na kliniku ho přivezli již ve velmi zuboženém stavu na sklonku života a na klinice se postarali, aby jeho konec byl lidský. Zajímavé bylo, že Zdeněk Nejedlý (akademik, historik, ministr kultury komunistické vlády) založil spolek přátel Bedřicha Smetany, který se zde pravidelně scházel, nechal zde udělat pamětní desku B. Smetany a v rámci těchto aktivit různí zajímaví hosté kliniku rovněž navštěvovali.
Celý rozhovor čtěte v sekci "Píší o nás" ODKAZ ZDE