​

Pocházíte z lékařské rodiny, váš otec profesor Jan Raboch byl dlouholetým přednostou Sexuologického ústavu na Karlově univerzitě a váženým odborníkem, chtěl jste se vždy stát lékařem?

 

To je složitější. Mě vždycky hodně bavil sport, ale doma jsem viděl medicínu. Takže moje první úvahy byly, že bych se stal sportovním lékařem. To se, asi naštěstí, neuskutečnilo. Musím ale říci, že můj otec na mě měl skutečně velký vliv. Zapojoval mě do různých výzkumných projektů, takže jsem coby student pracoval jako pomocná vědecká síla, tak se to tenkrát říkalo, v Sexuologickém ústavu a uvažoval jsem, že bych se mohl stát sexuologem.

 

Ale sexuologie je obor nástavbový, aby se sexuologem lékař mohl stát, musí vystudovat některý ze základních oborů, což byla třeba gynekologie a také psychiatrie.

 

Měl jsem to štěstí, že jsem nastoupil na psychiatrickou kliniku 1. lékařské fakulty, kde působili lidé velmi zajímaví a význační, třeba prof. Vondráček, Dobiáš, pozdější profesoři Souček, Študent, Mečíř, Dobrý. Prostředí tady a práce se mi tak zalíbily, že jsem dále na sexuologii už nechtěl a zůstal jsem na psychiatrické klinice.

 

Býval jste pane profesore vzorné dítě?

 

Nevím, jestli mám hned říci ano, ale z mého současného pohledu musím závidět mým rodičům, jak jsme se s bratrem chovali, jak jsme i poslouchali, jak jsme chodili do škol a absolvovali všechno, co jsme měli, jak jsem pěstoval koníčky, které doporučujeme, aby lidé pěstovali, takže v zásadě musím říci, že ano.

 

Ale vzorný student jste byl zcela jistě. Absolvoval jste Fakultu Všeobecného lékařství sub auspiciis (tzn. slavnostní promoce, kdy je vynikajícímu studentu udělen titul pod patronací panovníka nebo jiné hlavy státu), to je velmi mimořádné a nestává se to často?

 

Ne snad mimořádné, ale pouze část studentů absolvuje takto. Pokud vím, za první republiky, kdo splnil tato kritéria, dostal od prezidenta hodinky. To už se neděje, ale dostanete zvláštní diplom. Za svých studií jsem za těch šest let měl jen tři dvojky, přitom jedna byla spravedlivá a dvě podle mě nespravedlivé! Ve mně byl vždycky pocit veliké odpovědnosti a s oborem, který jsem studoval, jsem se chtěl seznámit do detailů. Ono to pak mělo takové ty aspekty, o kterých se vypráví vtipy. Když třeba studujete chirurgii, máte příznaky slepého střeva, když studujete něco jiného, máte zase jinou chorobu. Tak trochu jsem to také cítil, ale nikdy to nedošlo do nějakých patologických rozměrů.

 

Není léčení mozku nevděčný obor? Třeba v chirurgii, tam se dobré výsledky léčby dostavují rychle a úspěchy jsou „vidět“.

 

Máte pravdu, na jednu stranu je to velmi náročné, naše úspěchy se nedostavují v řádu dnů nebo týdnů, ale spíše měsíců a někdy i let. Takže jistě, že atraktivní se může zdát jiný obor, nicméně zabývat se mozkem a jeho činností a důsledky pro duševní stav člověka, to je fascinující, jak je to komplikované, jak je to těžké, mnohdy nerozpoznatelné, záhadné, a to jistě mnohé lidi přitahuje.

 

Má dobrý psychiatr nějaké speciální vlastnosti?

 

Myslím, že každá profese má na člověka vliv a každá profese přitahuje určitý typ člověka. Psychiatrie je obor, který přitahuje spíše hloubavější typy lidí, kteří primárně netouží po velkých atraktivních operačních zákrocích a podobně. Naše profese má na nás vliv ten, že se díváme na lidi prostřednictvím našich znalostí, dokážeme si o nich myslet něco jiného, než si myslí běžný člověk, nebo jiný lékař. Jsme senzitizovanější vůči skrytějším projevům nálady, vnímání. Nicméně neřekl bych, že by psychiatři byli napůl blázni, to asi ne.

 

V lednu letošního roku uplynulo již úctyhodných 180 let od zahájení plného provozu psychiatrické péče v tzv. „Novém domě“ na Karlově, ve kterém sídlí Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Za ty roky sem zavítala řada význačných návštěvníků, dokonce císař Franz Josef I. Co je vedlo k návštěvě psychiatrické kliniky?

 

Motivace byly různé. Habsburkové se zasloužili o zakládání velkých nemocnic a Franz Josef I. sem vyrazil na inspekční cestu. Ve 2. polovině 19. století byla tato klinika jednou z nejmodernějších v Evropě a jezdili se k nám dívat kolegové z různých částí světa. Například pozdější nositel Nobelovy ceny za psychiatrii Julius Wagner von Jauregg, přednosta Vídeňské psychiatrické kliniky, se sem jel podívat na kvalitní psychiatrické zařízení podobně, jako my jsme po revoluci jeli třeba do Mnichova, Hamburku nebo New Yorku. Obecně v „Návštěvní knize“ kliniky máme dvě kategorie nejvýznačnějších návštěvníků. Imperátoři, čili zmíněný císař a také prezident. Navštívil nás prezident Václav Klaus a konstatoval, že klinika je v dobrém stavu. A ta druhá kategorie jsou nositelé Nobelových cen. Zmínil jsem již Wagnera von Jauregga, dalším byl Marshall Warren Nirenberg, Nositel Nobelovy ceny za fyziologii. Setrval zde v přátelském rozhovoru i s manželkou, která je významná psychiatrička.

 

A nejslavnější pacienti?

 

Asi nejslavnější pacient byl hudební skladatel Bedřich Smetana. Na kliniku ho přivezli již ve velmi zuboženém stavu na sklonku života a na klinice se postarali, aby jeho konec byl lidský. Zajímavé bylo, že Zdeněk Nejedlý (akademik, historik, ministr kultury komunistické vlády) založil spolek přátel Bedřicha Smetany, který se zde pravidelně scházel, nechal zde udělat pamětní desku B. Smetany a v rámci těchto aktivit různí zajímaví hosté kliniku rovněž navštěvovali.

 

Psychiatrická klinika je obklopena rozsáhlou zahradou, v dnešní době přes den otevřenou veřejnosti. V zahradě jsou neobvyklé kopce, které například teď v zimě slouží dětem k bobování a jiným hrám. K čemu sloužili původně?

 

Kopce vybudovali záměrně. Po zahradě se procházeli pacienti a aby nebyli za vysokými zdmi tak izolovaní od světa, mohli se z nich dívat ven. Ale zároveň byli dostatečně od zdí vzdáleni. Toho si z okna své kanceláře povšiml i Albert Einstein, který byl v letech 1911 – 1912 asistentem na pražské matematicko-fyzikální fakultě. V jeho poznámkách se našel postřeh: „Tam chodí ten druh bláznů, kterým nestraší v hlavě kvantová teorie“.

 

V psychiatrii pracujete více než čtyřicet let. Vzpomínal jste třeba na fascinující, přelomová léta po sametové revoluci, kdy se celá společnost, a s ní česká psychiatrie, otevřela světu. Na druhé straně jste zažil dobu celosvětové bezprecedentní sociální izolace – covidové restrikce. Byl negativní dopad na psychické zdraví seniorů, dětí a mladé generace tak zásadní, jak se varovalo?

 

Počet duševních poruch šel v posledních desetiletích pořád mírně nahoru. Ale teď se domnívám, že covid a změny ve společnosti tomuto vývoji ještě přispěli. Důsledky pro mladou generaci, seniory, pro celou společnost jsou enormní. Média chrlila strach, každý den informace o počtu zemřelých, přitom umírá se stále, na srdíčko, cukrovku a podobně. Vezměte si třeba takové zpochybnění autorit. Lidé předpokládali, že situaci vyřeší experti, přitom každý z takzvaných expertů říkal něco jiného. Přerušení rituálů a tradic, rok, dva se nemohli scházet ti, kteří byli zvyklí na pravidelná setkávání a najednou nic, prázdnota. Často se pak tyto rituály neobnovily, což je pro společnost špatně. Lidé se naučili, že nemusí pracovat a dostanou peníze. Také špatně. Příliš velká skupina lidí se rozhodla: já budu doma. Děti, školní aktivity, kamarádi, nic.

 

On-line výuka a komunikace živé kamarády a kontakty nenahradí.

 

Možná někdy v budoucnosti, ale u současné generace ne. Mladý člověk, když vyzrává, hledá svoje jistoty, svůj svět a ty jistoty najednou zmizely. S tím souvisí deprese, úzkosti, sebepoškozování, drogy. Ztratily bod, kterého se mohou chytit. Podle mě by to měla být hlavně rodina, ale ne každá rodina funguje, mladí to mají těžké.

 

Nikoho by nenapadalo, že se celý svět zblázní a uzavře se. Stav před covidem se nevrátil?

 

Myslel jsem, že to tak nebude, ale nevrátil. Posílilo to trend k počítačům, mobilům, online komunikaci. Trend, že se posadím k počítači, nemusím se hýbat, tu byl, ale je silnější. Mladá generace se posunula jinam, staří lidé svoje návyky obvykle nemění, ale mladí, tam se vše teprve formuje. Víte, že dlouhodobě věřím na velký význam životního stylu pro zdraví a spokojenost každého z nás. Jsem přesvědčen, že máme zaujímat k životu aktivní roli i ve stresových, těžkých obdobích. Nemáme spoléhat jen na okolí, případně na spolknutí nějakého prášku, ale máme se snažit si pomoci též sami – „helping by doing“, včetně právě úpravy našeho životního stylu. Mladá generace často omezuje navazování konkrétních a reálných vztahů, nekomunikuje jinak než elektronicky, zájmové aktivity jsou omezovány na počítač, vlastní fyzická aktivita je nízká, stravovací návyky jsou zaměřeny na „pizzu a kolu“. Vzorce chování předchozích generací se jim zdají být směšné. Často pak ale slyšíme z jejich úst údaje o depresích, úzkostech, sebepoškozování, či dokonce zvažování smyslu života vůbec. Na druhou stranu je skutečností, že každá nová generace se chová jinak, než ta předchozí, a lidstvo to vždy zvládlo. Jen ty současné změny jsou skutečně enormní a velmi rychlé.

 

Život v Šarlotě byl v době covidu svázaný povinnými covidovými opatřeními, ale personál se snažil o klienty postarat maximálně citlivě. Nikdo nesměl trpět samotou, opuštěností, všechny pohybové, terapeutické i společenské aktivity personál zajišťoval svépomocí, jak to jen šlo. Aktivní život v Šarlotě jistě prodlužuje klientům seniorského věku život.

 

Bezpochyby, jednak to, ale jde o kvalitu života. Aby měl člověk pocit, že ještě může něco dělat, setkat se s někým, to je důležité. Musí být podněty, člověk musí něco řešit, zabývat se něčím.

 

Vzpomněl jste, že jako mladý lékař jste spěchal chodbami kliniky a nějaký starší kolega se vás zeptal, když jste z té psychiatrie, jestli mají instituce duši. Po letech a získaných zkušenostech v oboru, řekněte, mají instituce duši?

 

Mají. Tenkrát jsem to nepovažoval za podstatné, mladí lidé tomu nepřikládají takový význam, ale s narůstajícím věkem poznáte, že něco takového je. Duch instituce se přenáší z generace na generace, ať ta generace chce či nechce. Osobnosti, které tady pracovali přede mnou, tu zanechali svoji stopu a stále tu jsou. Myslím si, že instituce duši mají, že je to dobře a že bychom si tu duši měli pěstovat.

 

Jste mezinárodně uznávaný odborník, máte bohaté profesní i životní zkušenosti. Můžete říci, čeho si v životě nejvíce ceníte?

 

Každý máme strukturu hodnot nějak položenou. Já bych řekl tři věci. Aby mohl člověk žít, pracovat a být spokojen, musí být zdráv. To je velmi podstatné a zaklepám do tohoto starobylého stolu. Za druhé je důležité mít svoje zázemí, tím myslím hlavně rodinu. Musím říci, když se podívám na svůj život, tátu, mámu, manželku, syny, bratra, to považuji za hrozně důležité, že to zázemí vždy existovalo, existuje a doufám, že existovat bude. To dává sílu k překonání nejrůznějších stresů, se kterými se člověk setkává. A to třetí je zázemí přátel a koníčků, také v tom jsem měl štěstí s tenisem a s přáteli kolem tenisu, tím také do určité míry žiji, přináší mi to takovéto osvěžení a energii, abych mohl dále dobře pracovat a spokojeně žít.

 

Profesor Jiří Raboch, přední český psychiatr, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mezinárodně uznávaný odborník, nositel řady ocenění, pedagog, autor významných vědeckých publikací. Významně se zasadil o zavedení nových léčebných metod a rozšiřování mezinárodní spolupráce v rámci evropské i světové psychiatrické společnosti. V roce 2012 převzal z rukou prezidenta České republiky Václava Klause Medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy, výzkumu a školství. V lednu letošního roku oslavil životní jubileum.​​​​​​