Brilantní nadčasový text hry „Žena z Korinta“ a vaše ztvárnění hlavní postavy Lyké je pro diváka nevšedním uměleckým zážitkem. Jak vnímáte rozdíl mezi velkým jevištěm Vinohradského divadla, kde „jste doma“ více než 40 let, a komorní scénou proslulé Violy?

 

Celá ta léta jsem se v Divadle na Vinohradech učila z jeviště ovládnout velké hlediště, aby hlasovým fondem a hereckými gesty přesné ráže moje postava přes rampu přešla k divákům i na galerii a zaujala je svým obsahem, prostě svou jevištní existencí. Komorní Viola je místo, kde jsou herci se svými rolemi a svými diváky pohromadě. Ta blízkost umožňuje herecký detail, autentickou existenci na jevišti, diváci mohou bezprostředně z očí do očí vnímat postavy v situaci hry.

 

Nikdy jste nebyla vnímána jako herečka jednoho žánru. Hrajete stejně charismaticky role v tragediích, komediích, tragikomediích, ale i třeba v pohádkách nebo televizních seriálech. Je pro Vás náročné nastudovat různé typy postav zároveň nebo je to naopak posilující, zajímavé.

 

Jako mladici mi nevadilo střídat žánrově rozmanité role. Například paralelně jsem v Divadle na Vinohradech dopoledne zkoušela Duňu v Dostojevského „Zločinu a trestu“ a odpoledne jsem v Československé televizi natáčela operetu „Netopýr“. Setřásat starosti jedné role a lehkonoze tančit a zpívat na playback jako operetní diva, brala jsem to jako vítané osvěžení. S takovými eskapádami mám teď utrum. V sezoně 2012 až 2013 jsem pro Divadlo v Řeznické nazkoušela inscenaci „Ještěrka na slunci“, v Divadle Ungelt hrajeme s kolegyněmi „Růžové býle“ a v červnu pak byla ve Viole premiéra Daňkovy hry „Žena z Korinta“. Mezitím jsem průběžně točila profesorku Hejlovou v seriálu „Ulice“ a na konci června jsem zůstala stát čelem opřená o zeď. Takový pracovní zápřah už nemůžu opakovat. Jsem jasná seniorka. Jak můj třiadevadesátiletý tatínek říká, člověk musí mít rezervu. Tak na ní teď pracuji a nadcházející divadelní sezonu nebudu zkoušet žádnou novou hru, jen hrát ty své oblíbenkyně.

 

Nebráníte se tak náročným formám, jako je monodrama, kdy jste po celou dobu na jevišti sama a divák může snadno postřehnout i sebemenší chybičku. Kde berete kuráž?

 

Pro mě je rozhodující kvalita role, jaký má povahopis, inspirativní náboj, tragikomický rozměr, jestli má humor. Samozřejmě, že mě zajímá téma nejen mé postavy, ale celé hry. Pokud mě zaujme a dostanu kuráž se se svěřenou rolí utkat, můžu začít doufat, že bude přínosná, zajímavá i pro budoucí diváky. Takovým výborným dramatickým textem bylo monodrama Petera Hackse „Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethem“, který jsem odehrála 168krát i „Žena vlčí mák“ francouzské autorky Noelle Chatelet, která bude mít v listopadu 100. reprízu. Jsem tedy trénovaná. Nicméně riskuji, že neudržím po celou dobu sama na jevišti pozornost svého publika. Zároveň je každé představení výzvou se o to pokusit, nabídnout možnost soustředěného dialogu jeviště s hledištěm.

 

Vzpomínám na vyprávění Zity Kabátové o režiséru Vladimíru Slavínském, který nedal hercům ani trochu volnosti a vyžadoval přesné dodržení textů scénáře do posledního slovíčka. Jsou v dnešní době ještě tak striktní režiséři nebo už má herec pro své řemeslo více volnosti?

 

Poznala jsem a spolupracovala s celou plejádou režisérů, Otomarem Krejčou počínaje, aktuálně režisérkami Janou Kališovou a Lucií Bělohradskou konče. Každý byl a je originál. Povahou, znalostmi řemesla, vztahem k hercům, svými osobními tužbami. Striktních jich naštěstí moc nebylo. Já takovou diktující manipulantskou spolupráci nevyhledávám. Jsem přesvědčená, že energie všech profesí se v divadle sčítají a že jedna inspiruje, obohacuje druhou.

 

Diváci již mnoho let „chodí na Maciuchovou“, až na druhém místě hodnotí divadelní hru.

Prozradíte, jaké vlastnosti by měl herec mít, aby dokázal zaujmout a předat své sdělení?

 

Milá Moniko, něco bych o tom věděla, ale myslím si, že diváci by neměli o herečkách a hercích všechno vědět. August Strindberg o divadle řekl: „Divadlo je podivuhodná věc. Režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér a diváci nevědí, co se děje na jevišti“. Já bych přála publiku, aby bylo v divadle příjemně překvapováno autorem, jeho hrou, nábojem hry, režií, hereckými výkony a dalšími profesemi, které spoluvytvářejí inscenaci. Jako herečka mám touhu, vlastně chci, své diváky zasáhnout, aby se smáli a plakali zároveň. A kvůli zážitku se pak do divadla vraceli. Tak vás, všichni milí potencionální diváci, srdečně zvu do divadla!

 

Děkuji Vám za rozhovor. Monika Fialová