Jste známá osobnost hudebního světa, ale v dětství jste na dráhu hudebníka nepomýšlel. 
Můj dědeček byl amatérský varhaník, ale profesionálně se v rodině nikdo hudbě nevěnoval. Mou zálibou byl vždy sport. Hrával jsem hokej, dorosteneckou ligu ve fotbale, běhal jsem (pozn. pan profesor zaběhl opakovaně i královskou disciplínu Marathon).  Ve 14 letech jsem ale slyšel hrát legendárního Karla Krautgartnera Debussyho Rapsodii pro saxofon a orchestr a okamžitě jsem se rozhodl, že se stanu skvělým saxofonistou a klarinetistou. 

 

To je tak snadné?
Po koncertě jsem za panem Krautgartnerem s touto myšlenkou opravdu zašel. Zeptal se mě, na co hraji. „Zatím nehraju, ale teď začnu!“. A byl to on, kdo doporučil začátky na klarinet. Naučil jsem se záhy několik skladbiček na klarinet a hned v září 1962 jsem nastoupil ve Zlíně do hudební školy. Tam mne pan učitel Bohumil Dovrtěl přijal s úsměvem a slovy: „Miluju hazardéry!“  V únoru 1963 jsem zkoušky na konzervatoř v Brně zdárně složil. A tím začalo vše další.

​

A právě to je o vás známo, když „něco začnete“, tak s nesmírným soustředěním a důkladností. V umění a sportu vidíte paralely?
Pro mě osobně je sport součástí života. Umění i sport posilují volní vlastnosti. V obojím soupeříte s leností, s pochybnostmi, proč to vlastně děláme. Život hudebníka i sportovce není jen o výhrách, ale rovněž o prohrách, ve kterých poznáte, na co máte, a na co ne, a které by vás měly posílit a posunout dál ke kvalitnímu výkonu. 

​

Takže je velkou výhodou, když má muzikant sportovního ducha?
Každý hudebník potřebuje mít fyzickou kondici, aby zvládl nároky hry na nástroj. Před několika lety jsem dostal od kamaráda, legendárního hokejisty a profesionálního trenéra, doktora Luďka Bukače, jeho metodiku ledního hokeje a velmi inspirativní je v ní i řada doporučení z oblasti psychologické a psychické přípravy. Hudebník i sportovec musejí v jednom daném okamžiku odvést nejlepší výkon a zvládnout přitom obrovskou stresovou zátěž. A každý hudebník, stejně jako sportovec, touží podávat své nejlepší výkony opakovaně a v dlouhém časovém údobí.

 

Věnujete se především klasické hudbě, ale ví se o vás, že máte blízko i k jazzu a hudbě lidové. 
Moravský folklór je pro mě základem, ze kterého čerpám. Rodově pocházím ze Zlína geniálního podnikatele Tomáše Bati, ale i z požehnané vinařské oblasti kolem Čejkovic, kde jsem od narození slýchal úžasnou hudbu, dvojhlasně i trojhlasně zpívané písně. Osobně jsem poznal i zpěváka Jožku Severina, nebo Fanoše Hřebačku-Mikuleckého, lidového skladatele. Mnozí již dnes nevědí, že je autorem věhlasné písně „Vínečko bílé“. Vývoj jazzové scény jsem, ale také vždy cíleně sledoval.  Je pro mě určitým zpestřením a rozšířením mého interpretačního záběru. Něco jako když se malíř věnuje fotografii. Mému citu a životní filosofii však odpovídá hudba klasická. Když si pár měsíců nezahraji jazz, tak se mi stýská, ale bez klasické hudby bych asi nedovedl žít ani týden. 

​

Po desetiletí jste přátelé s Alfredem Strejčkem (AS) a mnohokráte jste spolu stáli na pódiu nebo v nahrávacím studiu. Co stojí za vašim přátelstvím a kumštýřskou prací?
Na to se zeptáme i Alfreda, ale za sebe mohu říci, že vynalézavost, tvořivost, pracovitost a usilovnost. Jak vidno motivací nebyl úspěch, potlesk a ocenění, která přišla také, ale všechno to potřebovalo čas. Myslím, že důležitým faktorem byla i skutečnost, že on miloval hudbu a také hrával na nástroje a zpíval a já zase ctil divadlo, literaturu, poezii, umělecký přednes a sám jsem nakonec byl částečně aktivní i v těchto oblastech umělecké práce. Důležitým momentem našeho sblížení byl ovšem sport, naše společná běžecká aktivita a celoživotní láska.
                                                                        
A jaká je odpověď Alfreda?
AS: První setkání s Jiřím Hlaváčem se odehrálo v konci sedmdesátých let minulého století před televizními kamerami. Uváděl jsem v Československé televizi jazzový cyklus Hudební studio M a jeden jeho díl byl věnován skvělému Barock Jazz Quintetu, který Jirka založil a vedl. Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že bydlíme nedaleko od sebe poblíž Stromovky a, že rádi běháme. Tak to začalo, Jirka mi nabídnul spolupráci s jeho souborem, já ji s radostí přijal a přišly desítky společných vystoupení i běžeckých zážitků a stali jsme se kamarády. Velice si Jirky vážím jako kumštýře i jako člověka. Jeho mimořádný hudební, pedagogický, literární i organizační talent, nezahleděný do sebe, je mimořádný. Jirka má v sobě koncepčnost i názorovou objektivitu, a to jej právem vyneslo v uměleckém světě do čela Hudební fakulty Akademie múzických umění, či řady uměleckých nadací, ve kterých poctivě pracoval a pracuje ku prospěchu nás všech. Mám Jirku upřímně rád!
 
Letos slavíme Rok české hudby a připomínáme si dvousté výročí narození Bedřicha Smetany. Co pro vás tato výročí znamenají a co opakovaně přinášejí?
Mohu říci, a to jsem nevěděl, že první ročník se konal v roce 1924, tedy před sto lety. To ještě žil Leoš Janáček a hrálo České kvarteto. Potom se objevily další skvělé osobnosti, a to jak mezi skladateli, tak interprety a naše hudba potvrzovala své mezinárodní postavení a zaslouženou pozornost celého světa. Josef Suk, Bohuslav Martinů, Česká filharmonie, Václav Talich a mnoho dalších, kteří garantovali naši jedinečnost a kulturní vyzrálost. Od roku 1963 kdy jsem nastoupil na konzervatoř jsem vyslechl stovky koncertů v nichž naši hudebníci excelovali, naposled to bylo v dubnu tohoto roku, kdy koncertovala Česká filharmonie se skladbami Antonína Dvořáka v sále Labské filharmonie v Hamburku. Pro mne to byl jeden ze životních zážitků.
 
Mezinárodní hudební festival Eduarda Nápravníka letos oslaví svůj 15. ročník a na jeden z koncertů se můžeme těšit v sobotu 12. října 2024 v Šarlotě. Eduard Nápravník byl nevšední osobností a jistě patří do oslav Roku české hudby, i když prožil většinu svého života v cizině.    
Eduarda Nápravníka znám díky řediteli festivalu Vjačeslavu Grochovskému a vím, že byl považován za klíčovou osobnost při uvádění romantických operních a baletních děl, včetně slavných premiér P. I. Čajkovského. Jeho postavení a umělecká prestiž odpovídaly skutečnosti, že byl nejen skvělým dirigentem, ale i originálním skladatelem. Jsem rád, že koncerty v Šarlotě mají jedinečnou odezvu a také připomenutí, že mnozí naši hudebníci vytvářeli velkou hudební tradici i mimo území naší vlasti. Alfred Strejček je i v tomto směru citlivým dramaturgem těchto koncertů a má k nim svůj jedinečný vztah vyjádřený jeho slovy:

 

AS: Uvedu jednu myšlenku z Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. „Je vlastností moudrosti zdržovat se úsudku před úplným poznáním věci. A ještě mnohem více pak slov a činů. Je vlastností rozumnosti být připraven na příležitost, kterou život přináší. Ale vrcholem moudrosti je ony životní příležitosti si připravovat. A mohl bych dodat, že „mluvit se má jen tehdy, kdy je třeba. Když není třeba má se mlčet, jinak je to zneužívání. A mluvíš-li, mluv k věci. Kdo má v životě hodně vykonat, ten musí mluvit málo“.  Snažím se zde v Šarlotě organizovat kulturní život a jsem pyšný na to, že moji kolegové herci i muzikanti, sem přijíždějí naprosto nezištně a ochotně. A jsou to opravdové osobnosti. Za tím je také Komenský. Naučil mě, mimo jiné, soustředit se na věci podstatné. 

​

Kdybyste měli, kromě Komenského, jmenovat ještě další postavu, která vás provází životem, kdo by to byl u Alfreda Strejčka a kdo u Jiřího Hlaváče?
AS: Vždycky jsem obdivoval Cervantesova Dona Quijota a samotné donquijotství považuji za něco, bez něhož se žádná společnost neobejde. Jako student brněnské JAMU jsem se dočetl, že po vzniku Československé republiky položil prezident T.G. Masaryk dramatiku Jiřímu Mahenovi otázku, co náš nově vzniklý stát potřebuje. A Mahen odpověděl, že deset tisíc Don Quijotů. Obdivuji osobnost amatérského archeologa Heinricha Schliemanna, který přes vytrvalý posměch okolí, jako jediný uvěřil Homérovi a tvrdošíjně kopal až objevil základy Tróje. To je pro mě novodobý Don Quijote. Sám jsem také zprvu sklízel posměch, když jsem opustil divadlo a začal s pofidérní představou, že budu šířit myšlenky antických textů, bible, nebo Komenského. A po dlouhých letech tápání v labyrintu života se mi podařilo nalézt i sebe. 

 

JH: Pro mne je oním Donem Quijotem skladatel Johannes Brahms. V soukromém životě samotář, společensky na samotné hranici přijatelnosti, jehož chování se lidé obávali. A přesto jej milovaly děti, které rozpoznaly jeho ušlechtilost a laskavé srdce. Brahms dal lidem hudbu, v níž najdeme moudrost, lidskost, vytrvalost, nápaditost a hluboké porozumění pro naše slabosti. A také naději, že se posuneme trochu dál a nebudeme si navzájem kazit naši práci a úsilí. A tak věřme i Quijotům naší současnosti. Jsou mezi námi a ukazují cestu k nápravě mnoha chyb, omylů a potíží.      

 
Děkuji za rozhovor
Monika Fialová, květen 2024

Profesor Jiří Hlaváč (nar. 1948), klarinetista a saxofonista, vysokoškolský pedagog, hudební skladatel a publicista. Působí ve Správní radě MHF Pražské jaro, v letech 1994 až 2004 byl předsedou Stálé soutěžní komise Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro určené pro interprety do 30 let. Je emeritním děkanem Hudební fakulty AMU v Praze, dvacet let /1992-2002/ předsedal soutěžní komisi Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga, je čestným prezidentem Asociace hudebních umělců a vědců, předsedou Kolegia cen Thalie a členem Etické komise Českého rozhlasu. V letech 1998 a 2008 mu byl Americkým biografickým institutem opakovaně udělen titul „Muž roku“ za soustavné úsilí sbližovat hudební styly a hudební kultury. V roce 2004 mu Masarykova akademie umění udělila Cenu Rudolfa II., v roce 2018 byl oceněn Cenou Ministra kultury Artis Bohemiae Amicis a v roce 2023 obdržel Medaili Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Je čestným občanem Města Třeboně.